7.2. Plótínos

Plótínos a jeho žák Porfyrios byli těmi novoplatoniky, kteří Augustina ovlivnili nejvíce. Plótínos je popisován jako vynikající představitel novoplatónismu, proto zde jeho učení krátce naskicujeme:

Plótínos člení svět do různých stupňů:20

Všechny stupně společně tvoří Jednu Skutečnost.

První tři stupně již naznačují Augustinovo pozdější učení o trojjedinosti, co je však na tomto systému nápadné, je nejvyšší stupeň, Jedno. Toto Jedno lze vysvětlit následovně: idea zahrnuje mnoho jednotlivých věcí. Tímto způsobem mohu teď o mnoha stromech říci: To je strom. V této hře můžeme ale pokračovat ještě dále, přičemž postulujeme nad-ideu, která zahrnuje mnoho idejí do jednoho celku. Při tomto postupu – abstrakci – odpadají vlastnosti jednotlivých věcí. Budeme-li hrát stále dál, nezůstane nám časem ani jedna vlastnost. Pak jsme nalezli bytí, Jedno nebo Boha, jak to komu vyhovuje.

Podle Plótína nemůže být Jednu přiřazeno jako predikát ani bytí, je to nad-jsoucno. Ale přesto je přímo nazývá také dobrem. To však u Plótína netvoří výsledný bod abstrakčního procesu, nýbrž začátek jiného procesu, je to totiž prazáklad světa. Je absolutně dokonalé, tak dokonalé, že dokonalostí překypuje, rozlévá sama sebe. Tento proces, emanace, vytváří nejdříve „nous“, myšlení (2. stupeň). Ten se dává opět do díla a předává mnohočetnost, ze které byl vytvořen, dále a tvoří všechny další stupně, jinými slovy, svět. V „nou“, demiurgu, jsou obsaženy všechny ideje, podle nich je svět utvářen. U Plótína existují předobrazy nyní také pro jednotlivé a jednotlivce, jeho ideje již nejsou všeobecnými kategoriemi, nýbrž zaplňují celý duchovní svět, mundus intelligibilis. Toto je jeden z nejdůležitějších bodů, v nichž Augustin Plótína následuje:21

Od novoplatoniků převzal Augustin jako trvalý majetek učení o rozdělení univerza na smyslově vnímatelnou část, mundus sensibilis, a část přístupnou pouze myslitelům, mundus intelligibilis. Opravdové bytí náleží pouze „mundu intelligibilis“, světu ducha, nad nímž se nachází božské Jedno.

V procesu stvoření vylíčeném výše, emanaci, se rozlévá Jedno, aniž by kdy vyschlo. Jeho dokonalost se ovšem nemůže přenést na okolní svět. Čím dále je od ní stupeň bytí vzdálen, tím je neskutečnější, temnější. Lidé na pátém stupni jsou tedy od Jedna podstatně vzdáleni, a proto tak chybují. Tímto chybováním v pozemském životě trpí duše a touží zpět ke svému původu, u Augustina tedy: k Bohu. Nejtemnější je však to, co pro stoiky znamená celou skutečnost: hmota, kvůli čemuž Augustin tento aspekt stoiků později odmítá. Tím, že jsou spodní stupně od Jedna natolik vzdáleny, se jejich bytí oslabilo do té míry, že se mísí s nebytím, a tímto způsobem se vysvětluje zlo. Zlo samo o sobě nemá existenci, nýbrž se přitom jedná o prázdná místa v bytí. To však odporuje aristotelskému učení o substanci a akcidenci, kterou Augustin pro vysvětlení zla uvádí. U Augustina tedy nacházíme dvě protichůdná vysvětlení zla: zlou akcidenci na dobré substanci a zlá prázdná místa v dobrém bytí. Neboť jestliže se všechno bytí manifestuje z Jedna, odkud by mohly pocházet vlastnosti, jež nemají s podstatou věcí nic společného? Podle učení o emanaci pocházejí všechny věci i jejich vlastnosti z Jedna. Tento rozpor však Augustina dále nezajímal a také zde nemá být prohlubován.

>>