7.1. Duchovní „něco“

Na toto místo bych chtěl zařadit systematickou úvahu. Jádrem novoplatonismu je totiž myšlenkový proces, který je ve filozofii neodmyslitelný a který si uchoval svou aktuálnost po staletí až do dneška. Cesta, která vede k novoplatonismu a konečně k Augustinově pojetí Boha, začíná u základního problému teorie poznání: Nic na světě nemůžeme poznat pouze na základě smyslových vjemů. Zcela jednoduchý příklad: Někdo uvidí strom a řekne: To je strom. Co se pak stane? Světelné paprsky dopadají ze stromu na pozorovatele a vytvářejí v něm nějakým způsobem poznání: To je strom. Nebylo by možné, aby toto poznání vzniklo, kdyby se v pozorovateli něco těmto přicházejícím smyslovým vjemům nepostavilo na odpor. Toto „něco“ v pozorovateli musí být dáno již předem nezávisle na smyslových vjemech v pozorovateli. Problém nemůžeme redukovat na jazykové učení. Neboť jak se učíme jazyku? Je nepřípustné, abychom ukázali na věci a řekli, to je XY. Již toto poukázání předjímá určité předpoklady, totiž že na světě existují věci, které jsou od sebe navzájem odlišné, které ale nějakým způsobem souvisejí; a poukázání předjímá především těmto předpokladům odpovídající schopnosti, totiž schopnost vnímat něco jako „tamto“. Pokud by tomu tak nebylo, nemohl bych rozpoznat strom, neboť svět by byl buď pouze jedna věc a já bych v něm nemohl ukázat na nic určitého. Nemohl bych strom odlišit od louky, na které stojí, a také ne od oblohy, od které se odděluje. Nebo by se svět skládal z jednotlivých věcí, mezi nimiž neexistuje žádná souvislost. Pak bych mohl vystrčit ruku a prst, ale nemohl bych uvidět, že prst ukazuje směrem ke stromu. Tedy svět sestává z jednotlivých, navzájem souvisejících věcí. Předpoklady tohoto druhu musejí být vědomě či nevědomě již v hlavě každého pozorovatele, aby si mohl na základě přicházejících smyslových vjemů vůbec utvořit poznání.

Popírá-li stoa to, že lidský duch je „tabula rasa“ a poznání se získává pouze prostřednictvím smyslových vjemů, pak můžeme namítnout, že také „tabula rasa“ něčím je, deska je účelná, vytvořená věc, určená k tomu, aby nesla informaci. Deska není ničím a deska není taktéž ničím náhodně bezvýznamným, beztvarým. Tak tedy přiznávají i stoikové, že v lidském duchu stojí něco naproti smyslovým vjemům.

Vydám-li se na místo osoby z příkladu, zjistím, že něco už ve mně, v mém duchu, určitě bylo předtím, abych mohl rozpoznat strom. Protože je toto „něco“ v mém duchu, musí to být něco duchovního. Existuje tedy duchovní „něco“, které mi umožňuje rozpoznávat věci. Dále zjišťuji, že svět věcí je společný všem lidem. Všichni se v něm pohybují, vypovídají o něm. Všichni lidé jsou schopni poznání. Pak musí být tedy toto duchovní „něco“ všem lidem společné. Trvám tedy na následujícím: 1. V mém nitru existuje něco duchovního, co předchází každému poznání. 2. Toto „něco“ je všem lidem společné.

Otázky, které nyní navazují na tyto úvahy, jsou: Co je toto duchovní „něco“? Pokud je to duchovní, můžeme je uchopit také jazykově? A především: Odkud pochází? Otázku původu bychom mohli zcela moderně zodpovědět tím, že toto duchovní „něco“ vzniklo evolucí našeho mozku; že, jak je podle zákonů paprskové optiky konstruováno oko, tak byl vybudován podle zákonů poznání náš mozek. Tím jsme ovšem mnoho nedosáhli, neboť problém není vyřešen, nýbrž pouze odsunut. A pozorujeme-li otevřené otázky evoluční biologie – to je však jiné téma – všimneme si, že jsme se dostali z deště pod okap. Nehledě na to neuspokojí tato otázka hlavně ty, kteří věří v další život duše po smrti, nebo vůbec jen zpochybňují, že vše duchovní v mozku je dostatečně odůvodněno. Kromě toho je tato odpověď nepříliš vzdálena od té, kterou klade Platón a novoplatónismus. Odkud pochází ono duchovní „něco“, které předchází všemu poznání? Odpověď: z evoluce mozku. Tím jsme původ přesunuli na něco, co 1. existuje nezávisle na lidském duchu, co 2. je společné všem a co 3. vytvořilo lidského ducha, nebo přinejmenším jeho mozek. Tyto tři výpovědi by každý novoplatonik okamžitě podepsal. Pozici novoplatónismu už odtud můžeme rozvíjet dále:

Duchovní „něco“, které umožňuje poznání, je všem lidem společné.  Rovněž je všem lidem společné prostředí, ve kterém žijí a jehož smyslové vjemy zpracovávají v poznání. To naznačuje domněnku, že obě tyto komponenty, které v lidském mozku uskutečňují poznání, mají také jisté paralely. Předpokládejme tedy, že duchovní „něco“, které je v mé hlavě, pochází rovněž z toho druhu světa jako smyslové vjemy, jež vnímám, které pocházejí ze světa materiálního. Tento duchovní svět musí existovat nezávisle na mně, nezávisle na jednotlivých lidech vůbec, neboť přece platí pro všechny lidi. Jedná se tedy o sféru bytí, která existuje nezávisle na materiálním světě a s níž jsme spojeni prostřednictvím našeho vědomí. Za předpokladu tohoto duchovního světa bylo členění teorie poznání na subjekt a objekt ontologicky přeneseno na jsoucno. Historicky první odpověď na otázku: Odkud pochází toto duchovní „něco“, které umožňuje poznání? podal Platón a spočívá v jeho učení o idejích: Materiálním věcem světa jsou postaveny věci nemateriální, duchovní, jež umožňují poznání. Zatímco však je u Platóna uvažována nauka o idejích ještě především ve smyslu teorie poznání, stává se později u Plótína a zvláště u Augustina z teorie poznání ontologie, světonázor a spasitelské učení.

To je snad ve světě, v němž tito pozdně antičtí myslitelé žili, oprávněné. Byla to doba krizí a otřesů, Římská říše upadala stále více a více. Pociťovali potřebu vykoupení a útočiště.19 S tímto požadavkem pravděpodobně souvisí, že z Platónova světa idejí vybudovali sféru klidu a blaženosti. Podle tohoto učení sídlí ideje ve světě, který leží nad naším smyslovým světem a je skutečnější a stálejší. Zde se udál zcela zřetelný posun hlavního těžiště: Pokud zjistíme, že smyslové vjemy samotné nejsou pro poznání dostatečné, pak to implikuje výpověď o existenci: Pak ve mně musí být určitě něco duchovního, které mi umožňuje poznání. Naproti tomu stojí ve vulgárním platónismu výpověď o univerzu: každá věc v tomto světě má svůj předobraz ve světě na druhé straně.