4.  Cicero

4.1.  Eklekticismus

Cicero je pravděpodobně hlavním pramenem mladého Augustina především pro stou, skepsi a také pro většinu Platónových citátů. Co však Augustina na Ciceronovi zaujalo nejvíce, byl jeho spis „Hortensius“.

4.2.  Hortensius

Augustin ve svých „Vyznáních“ říká:

V průběhu obvyklého studia jsem nyní narazil na knihu jistého Cicerona, jehož jazyk je na rozdíl od jeho charakteru téměř bez výjimky obdivován. Ale tato kniha – má titul Hortensius – obsahuje vyzvání k filozofii. Byla to tato kniha, která změnila mé myšlení, právě tobě, Pane, směrovala mé motlitby a změnila má přání a tužby. Najednou pro mě všechno mé ješitné očekávání ztratilo hodnotu a s neuvěřitelnou niterností jsem zatoužil po nesmrtelné moudrosti; počal jsem se napřimovat a navracet se k tobě.9

Hortensius obrátil Augustina k filozofii, ke hledání moudrosti. Co to bylo za dílo?

Ciceronův Hortensius bylo jedno z více děl, které vyzývalo k filozofii, k lásce k moudrosti. Tento literární druh vycházel z nabádání (parenezí) mladšího starším nebo žáka mistrem, jak je nacházíme u Homéra nebo Hésioda. Literární druh „propreptikos“, povzbuzující řeč, rozvinuli sofisté, kteří si jím získávali příznivce. Vedle Ciceronova Hortensia byli autory „propreptik“ Antisthenés, Aristippos, Aristoteles a Iamblichos. Také sám Augustin napsal jeden text, který lze nazvat „propreptikem“, tvoří svazek I souboru „Contra academicos“. Ciceronovi sloužil při psaní Hortensia za vzor Aristotelův „propreptikos“ a na Aristotela se silně orientoval také Iamblichos. Úplně zachováno je jako jediné z těchto spisů „Provolání k filozofii“ od Iamblicha. Všechny ostatní texty jsou pouze fragmenty nebo nejsou přístupné vůbec. Dochované fragmenty od Cicerona nejsou příliš objasňující. Musíme tedy sáhnout po Iamblichovi, chceme-li si utvořit přibližnou představu o obsahu Ciceronova Hortensia, který byl pro Augustina tak inspirující.

Některé prvky z výše popsaného stoického učení nalezneme i u Iamblicha, jak tomu nasvědčuje spojení eudaimonismu, života ve shodě s přírodou, pantheismu (heslo Duch světa) a rozumu (heslo Filozofie) v následujícím citátu:

Jen tehdy totiž budeme žít ve shodě s přírodou, což si všichni toužebně přejeme, budeme-li žít v božském a lidském duchu, a jen tehdy budeme šťastni, jestliže ducha světa uchopíme a budeme nazírat filozoficky.10

V následujícím citátu je eudaimonismus výslovně jmenován a zřetelně je naskicován program dosažení štěstí prostřednictvím moudrosti, „dokonalého vhledu“ a filozofie. Přitom se filozofie posouvá do blízkosti „techne“(dovednosti) a nepopiratelná je blízkost k reklamním textům dnešních guruů hnutí New-Age:

Protože ale chceme být všichni šťastní, a to zjevně užíváním věcí, a sice jejich správným užíváním, a protože věda skýtá pravé užívání a úspěch, musí se každý bezpodmínečně snažit stát se co nejmoudřejším. Jen to totiž činí člověka šťastným a úspěšným.11

Vedle individuálního štěstí má u Iamblicha stejně jako u Cicerona a Augustina vysokou hodnotu přátelství, kterého je možno dosáhnout prostřednictvím filozofie:

Svou povinnost zanedbávají také ti, jež usilují o další vzdělání, které jim nikdy neumožní získat vyrovnanost a přátelství, jež však nedbají vědy, která je tvůrkyní jednoty... 12

To je motiv, který nacházíme i u stoika Epiktéta, jehož spisy byly Augustinovi dobře známy:

Filozofie je tvůrkyní jednoty, existuje pouze jedna pravda, a následujeme-li všichni pravdu, nemůžeme být různého názoru.13

Řeč o jedné pravdě je nebezpečná věc, právě jedná-li se o sociální a politické fenomény. Zde je jistě jeden z kořenů pro Augustinův pozdější rigorismus, jímž vyznívá, ne-li jako otec, pak ovšem jako praotec inkvizice. Nejpozději stalinismus nás ale pravděpodobně naučil, že nelze brát v žádném případě v úvahu jedinou, jednotu tvořící pravdu.

Iamblichos však mohl, neznaje tento druh otřesných výplodů ideologie a dogmatismu, ještě zcela nezatíženě tvrdit:

Je doloženo, že si filozofii můžeme osvojit, že je největším statkem a snadno dostupná. Takže všechny tyto důvody dávají na srozuměnou, abychom o ni horlivě usilovali.14

Což pak Augustin způsobem sobě zcela vlastním s historicky pronikavým úspěchem činí.