3. Stoa

Co je to stoa?

Stoa byla založena v roce 300 př. Kr. Zénónem z Kitia. Starší stoa byla kromě toho zastoupena Kleanthénem a Chrýsippem; střední stoa především Panaitiem a Poseidóniem. Mladší stou, která docílila značného rozšíření a pod jejímž vlivem je také Augustin, zastupují hlavně Seneca, Epiktétos a Marcus Aurelius.

Stoa a zvláště její etika je za Augustinovy doby převládajícím filozofickým učením. Některé z jejích pouček Augustin přejímá obratem. Stoická nauka se dělí na dialektiku, fyziku a etiku.

Dialektikou se v této souvislosti rozumí logika, jíž byl Augustin silně ovlivněn, což zde však nebude dále rozváděno.

Její teoretickou tezi o poznání, že poznání vychází z vnímání jednotlivých věcí, však odmítá. I když Augustin píše často proti stoikům, poukazuje to právě na jejich vliv.

Stoická fyzika

Fyzika stoiků, nauka o přírodních věcech, byla monistická – existuje pouze jeden princip -, materialistická – existuje pouze tělesné – a panteistická – Bůh je v přírodě. Protože v panteistické nauce o přírodě je příroda proniknuta božským, je zřejmé, že teologii je nutno zahrnout do fyziky, což stoikové také činili.

Některé z Augustinových základních výroků o víře ukazují podobnosti se stoickou fyzikou. Tak píše Augustin ve „Vyznáních“1 která jsou formulována jako rozhovor s Bohem, že stále věřil,

že jsi, že jsi neměnné podstaty, že se staráš o lidi a že je soudíš.2

Cicero vypovídá v jednom díle, které Augustin znal, naprosto podobně o tom, co zastupují stoikové:

Nejprve dokazují existenci Bohů, pak jejich vlastnosti, za třetí, že vedou svět, a konečně, že se ujímají lidských záležitostí.3

Augustin přiznává také vliv materialismu:

. . . a přece jsem si nedovedl představit žádnou věc než jako tělesně  viditelnou.4

A to, jak se velmi přiblížil k pantheismu, zjišťuje Augustin zvláště zřetelně ve svých „Vyznáních“:

A tak jsem chápal také tebe, živote mého života, jako velkou masu v nekonečném prostoru, která proniká celou látku světa a šíří se bez hranic mimo svůj nekonečný prostor, takže v sobě obsahuje zemi, nebe a všechno, a vše v ní nachází hranice, avšak ty nejsi ohraničen nikde. A jako hmotné tohoto vzduchu, jenž leží nad zemí, neodporuje slunečnímu světlu, nýbrž předává světelné paprsky, které je pronikají, aniž by je zpřetrhaly nebo přeťaly, ale tím, že je zcela naplňují, je tobě prostupným, myslím, nejen hmotné nebe, vzduchu a moře, nýbrž také země, a ty pronikáš jejich největšími i nejmenšími částmi, abys tak uchopil svou přítomnost do sebe, který řídíš zevnitř a zvnějšku jakoby skrytým dechem vše, co jsi stvořil.5

Ukazuje se tedy, že afinity k fyzice stoiků jsou u Augustina prokazatelné.

Stoická etika

Největší vliv však na Augustina měla stoická etika, která se vyznačovala svou přírodností.

Nejvyšším cílem každého člověka je, téměř bezesporu, být šťastný – a to platí od té doby, co to jako první vyslovil Aristoteles. Kolem cesty k blaženosti se pohybovala stoická etika a také Augustin prezentuje své myšlení zcela v duchu této tradice. Stoické řešení cesty ke štěstí je: žít ve shodě s přírodou. Příroda znamená v tehdejším chápání vždy ponejprv přirozenost něčeho a označuje způsob, jakým něco vzniklo, jeho povahu, podstatu. Proto můžeme hovořit o životě ve shodě s přírodou a jeho třech následujících významech:

1.  Žít ve shodě s přírodou znamená žit podle vlastní přirozenosti. Přirozeností člověka se rozumějí jeho psychické a fyzické vlastnosti, schopnosti, vlohy, silné a slabé stránky. Pak není jistě vhodné studovat medicínu, pokud nemůžeme vidět krev, nebo stát se hodinářem, máme-li obě ruce levé. Abychom byli šťastní, měli bychom tedy dobře znát svou vlastní přirozenost, svou vlastní povahu.

2.  Žít ve shodě s přírodou znamená také žít podle přirozenosti člověka obecně, jíž se účastní každý jednotlivý člověk prostřednictvím svého lidství. Také to můžeme lehce přijmout za své, neboť lidé mají určité vlastnosti, které je odlišují od ostatních živočichů, a jen pomatenci chtějí vést život ptáka, veverky  nebo jiného živočicha. V takovéto hrubé formě není sice povaha člověka znevažována, ale v detailních otázkách je veskrze sporná, pokud jde o to, zda odpovídá přirozenosti člověka jezdit autem, vykonávat sedavá zaměstnání nebo se stravovat v menze. Moderní otázky tohoto druhu nehrály u stoiků roli, nýbrž stoikové měli vlastní koncept o přirozenosti člověka, koncept s dalekosáhlými důsledky. Podle stoické nauky spočívá přirozenost člověka v rozumu a to je odůvodňováno následovně: zvířata nemají rozum, člověk jej vlastní. Proto se od doby Aristotelovy rozum používá k definici člověka.6 Tato definice není chápána jako nominální definice, rozum neplatí jednoduše jako rozlišovací prvek. Jako definice podstaty neslouží jen k tomu fixovat člověka v jeho jazykové skutečnosti, ale k tomu uchopit jeho vnitřní povahu. Tím se také stává vodítkem pro etiku.

3.  Žít ve shodě s přírodou může konečně také ještě znamenat žít ve shodě s povahou světa. Přirozenost jako povaha světa – tato šablona antického pojmu přírody stojí dnešnímu běžnému chápání nejblíže: příroda ve smyslu životního prostředí, světa, ekosystému, rekreační oblasti atd. Ale také v tomto smyslu je příroda stoiky chápána podstatně jinak než v moderním pojetí, totiž pantheisticky a rozumově. Protože je příroda stoiky chápána pantheisticky, může život ve shodě s přírodou také znamenat žít ve shodě s přirozeným řádem světa a tím následovat vůli Boha či Bohů. Že je příroda chápána jako rozumná, je možno doložit následovně:

Ze zkušenosti, že je poznání přírody možné rozumem, lze vyvodit, že struktury, které se podobají lidskému rozumu, musejí být přítomny v nějaké formě ve vnějším světě, v přírodě. Neboť pokud by byly lidský mozek a v něm přítomný rozum svému okolí absolutně nepodobné a neexistovaly by strukturní analogie mezi pochody ve vědomí a v přírodě, pak by bylo poznání přírody nemožné.7 Z toho stoa usuzuje, že příroda musí být sama o sobě rozumná. Přesně jako v případě přirozenosti člověka je zde prohlášen jeden aspekt věci za její podstatu, tedy postup logicky pochybný.

Vlastní nedostatek stoiků však nespočíval v těchto logicky pochybných určeních člověka a světa, nýbrž v tom, že tato určení absolutizovali a vylučovali a negativně posuzovali jiné aspekty. V článku Dietera Bremera 8 se k tomu dodává:

A nyní přichází paradox. Stoa pojmy, jako jsou physis a logos, nejen spojovala, ale pojmy také rozdělovala, jako logos a pathos, „rozum“ a „vášeň“ popř. „afekt“. Z opozice logos a pathos známé od Platóna a radikálně stoického požadavku nadvlády logos vyplývá typický ideální stav člověka jako moudrého: apatheia. Na základě identity logos a physis se projeví nerozumné afekty a vášně jako nepřirozené – alogos kai para physin znamená psychický pohyb, který je poznamenán pathosem. U samotného Platóna patřily pudy a vášně k přirozenému založení člověka; nyní jsou exkomunikovány ze své přirozené povahy jako nepřirozené. Tím je vytvořena pozice, jejíž rigorismus zaměřený proti přirozenosti a smyslovosti ponechává asketické rysy platónské etiky daleko za sebou – ne naposled se svými imenzními historickými důsledky, a to až do doby Kanta a ještě dále. Z antropologického hlediska znamená stoická rovnice physis a logos redukci physis na logos: přirozenost je rozumnost, podstatou člověka je rozum a nic kromě toho. Afekty a vášně jsou jako zmatení lidské přirozenosti perverzemi a chybnými úsudky rozumu (...)

Toto je program, který vyznává také Augustin: hledání štěstí prostřednictvím rozumu a zatracením těla, smyslů a vášní. Pokud tento rámec vyplňuje také novoplatonicky, pak je tento motiv přece jen konstantou jeho filozofie a Augustin dědicem stoiků.